THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Québec je tradiční líhní kvalitních kapel. Necronomicon evidentně patří mezi ně, ačkoli Pharaoh Of Gods nedosahuje kvality ani novátorské invenčnosti prvotin Kataklysm, Cryptopsy nebo Voivod. Unique Leader vydali Pharaoh Of Gods jako druhou emisi po původním vydání u kanadských Hypnotic Records. Proč? Nabízí se několik vysvětlení. Zaprvé - lidi se po tom ptali, protože Hypnotic toho udělali málo (což tvrdí label). Hm, možná, to ovšem implikuje verzi č. 2. Takže zadruhé - Necronomicon jsou z těch kapel, které se tak trochu vezou na úspěchu Nile a jejich egyptské tématiky v deathmetalu, což může být lukrativní. Ne, nemylte se, Necronomicon rozhodně nejsou kopírkou Nile, s těmi je spojuje opravdu jenom ona egyptská tématika v textech. Kytarově (pokud se zrovna nepokoušejí o orientální melodie), připomenou místy spíše starší Morbidy, ale takových kapel jsou haldy. Pánové z Kanady nahráli devět věcí, které v textech hýří „rudou zemí“, třinácti světelnými sférami, nesmrtelností, uplynulým časem, sluncem, chaosem, zasvěcením atakdál… celé defilé tajemných symbolů pak uzavírá postava faraona Achnatona, zakladatele egyptského monoteismu a koneckonců osoby, která fascinuje leckoho (že Ptoe?). Jenže jak je to celé posazené do muziky? Bohužel textová a hudební složka netvoří tak celistvou symtézu, jako je tomu u Nile. I texty jdou spíš po povrchu a zabředají do přílišného klišé. Ale jde především o hudbu. Poslechnete-li si např. čtvrtou Egypt, The Red Earth, pochopíte, že Necronomicon hrají tak trochu na vnější efekt a jejich pseudoorientální vyznění vytváří celkově povrchní dojem, melodie jsou značně neživé, poněkud křečovité a nedotažené. Necronomicon nestaví na rychlosti, jejich skladby se táhnou spíš ve středních tempech. Problém je v tom, že se jim po instrumentální stránce docela slušné riffy a pasáže dokola opakují beze změn a celek tak vyznívá jaksi nedomrle. Naprosto mimo mísu jsou potom sporadické pokusy o mysticky znějící ženský vokál. Nechci tvrdit, že Necronomicon jsou úplná kravina, to by nebyla pravda. Ale rozhodně to není taková bomba, jak tvrdí jejich label. Pokud se tahle kapela zbaví zbytečných klišé a zpestří svou stavbu skladeb o více změn, mohla by být jejich další deska opravdu zajímavá. Momentální kompoziční nedotaženost, sice čistý, ale místy děravý zvuk a povrchní textová i hudební klišovitost nebrání tomu, abych o téhle desce neprohlásil, že není špatná a je určitě příslibem do budoucna. Nic mi ale taky nezabrání říci, že je to doposud nejslabší vydavatelský počin Unique Leader. Uvidíme příště ...
Pokud se tahle kapela zbaví zbytečných klišé a zpestří svou stavbu skladeb o více změn, mohla by být jejich další deska opravdu zajímavá. Momentální kompoziční nedotaženost, sice čistý, ale místy děravý zvuk a povrchní textová i hudební klišovitost nebrání tomu, abych o téhle desce neprohlásil, že není špatná a je určitě příslibem do budoucna.
7 / 10
1. Revelation
2. The Guardian
3. The Silver Key
4. Egypt, The Red Earth
5. Initiation
6. Pharaoh of Gods
7. The Symbol of Life
8. Becoming The Hands That Carry The Spirit
9. The Daring One (Akhnaton)
Pharaoh of Gods (2002)
The Silver Key (MCD) (1996)
Morbid Ritual (demo) (1991)
Necronomicon - The Sacred Medicines 2003 6/10
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.