NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Québec je tradiční líhní kvalitních kapel. Necronomicon evidentně patří mezi ně, ačkoli Pharaoh Of Gods nedosahuje kvality ani novátorské invenčnosti prvotin Kataklysm, Cryptopsy nebo Voivod. Unique Leader vydali Pharaoh Of Gods jako druhou emisi po původním vydání u kanadských Hypnotic Records. Proč? Nabízí se několik vysvětlení. Zaprvé - lidi se po tom ptali, protože Hypnotic toho udělali málo (což tvrdí label). Hm, možná, to ovšem implikuje verzi č. 2. Takže zadruhé - Necronomicon jsou z těch kapel, které se tak trochu vezou na úspěchu Nile a jejich egyptské tématiky v deathmetalu, což může být lukrativní. Ne, nemylte se, Necronomicon rozhodně nejsou kopírkou Nile, s těmi je spojuje opravdu jenom ona egyptská tématika v textech. Kytarově (pokud se zrovna nepokoušejí o orientální melodie), připomenou místy spíše starší Morbidy, ale takových kapel jsou haldy. Pánové z Kanady nahráli devět věcí, které v textech hýří „rudou zemí“, třinácti světelnými sférami, nesmrtelností, uplynulým časem, sluncem, chaosem, zasvěcením atakdál… celé defilé tajemných symbolů pak uzavírá postava faraona Achnatona, zakladatele egyptského monoteismu a koneckonců osoby, která fascinuje leckoho (že Ptoe?). Jenže jak je to celé posazené do muziky? Bohužel textová a hudební složka netvoří tak celistvou symtézu, jako je tomu u Nile. I texty jdou spíš po povrchu a zabředají do přílišného klišé. Ale jde především o hudbu. Poslechnete-li si např. čtvrtou Egypt, The Red Earth, pochopíte, že Necronomicon hrají tak trochu na vnější efekt a jejich pseudoorientální vyznění vytváří celkově povrchní dojem, melodie jsou značně neživé, poněkud křečovité a nedotažené. Necronomicon nestaví na rychlosti, jejich skladby se táhnou spíš ve středních tempech. Problém je v tom, že se jim po instrumentální stránce docela slušné riffy a pasáže dokola opakují beze změn a celek tak vyznívá jaksi nedomrle. Naprosto mimo mísu jsou potom sporadické pokusy o mysticky znějící ženský vokál. Nechci tvrdit, že Necronomicon jsou úplná kravina, to by nebyla pravda. Ale rozhodně to není taková bomba, jak tvrdí jejich label. Pokud se tahle kapela zbaví zbytečných klišé a zpestří svou stavbu skladeb o více změn, mohla by být jejich další deska opravdu zajímavá. Momentální kompoziční nedotaženost, sice čistý, ale místy děravý zvuk a povrchní textová i hudební klišovitost nebrání tomu, abych o téhle desce neprohlásil, že není špatná a je určitě příslibem do budoucna. Nic mi ale taky nezabrání říci, že je to doposud nejslabší vydavatelský počin Unique Leader. Uvidíme příště ...
Pokud se tahle kapela zbaví zbytečných klišé a zpestří svou stavbu skladeb o více změn, mohla by být jejich další deska opravdu zajímavá. Momentální kompoziční nedotaženost, sice čistý, ale místy děravý zvuk a povrchní textová i hudební klišovitost nebrání tomu, abych o téhle desce neprohlásil, že není špatná a je určitě příslibem do budoucna.
7 / 10
1. Revelation
2. The Guardian
3. The Silver Key
4. Egypt, The Red Earth
5. Initiation
6. Pharaoh of Gods
7. The Symbol of Life
8. Becoming The Hands That Carry The Spirit
9. The Daring One (Akhnaton)
Pharaoh of Gods (2002)
The Silver Key (MCD) (1996)
Morbid Ritual (demo) (1991)
-bez slovního hodnocení-
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.